BOOKS č. 56 David Weiss: Nahý jsem přišel na svět
Vydalo Nakladatelství Svoboda, 1. vydání, 1979, 666 stran.
Překlad: Soňa Nová
Doslov: Petr Wittlich
Cena v antikvariátu: 69 Kč
Každý z nás má knihy, o nichž řekne, že ho poznamenaly na celý život. I já jich mám několik. Jednou z nich je román Nahý jsem přišel na svět (Naked Came I, 1963), životopis Auguste Rodina z pera amerického spisovatele Davida Weisse. Když jsem v hloubi totality hltala příběh umělce, jehož sochy byly tak dokonalé, že byl nařčen z jejich odlévání podle lidského těla, nikdy by mě nenapadlo, že Rodinova díla někdy uvidím. Možná proto mi vzrušující životní příběh největšího sochaře moderní doby, snad vůbec největšího od Michelangela, zůstal vryt tak hluboko do paměti. Dlužno říci, že pokaždé, když narazím na knihu jako je tato, je mi líto jejího autora. Vím, že dlouho předtím, než napsal první řádky, musel strávit spoustu času studiem pramenů a tříděním informací. Pokud je badatel obdařen literárním talentem a vytvoří bestseller, jako byl v šedesátých letech román Nahý jsem přišel na svět, zůstane ve finále zcela zastíněn svým hrdinou. Zmiňme tedy, že k dalším Weissovým úspěšným románovým biografiím patří rovněž životopisy Rembradta, Tiziana či Mozarta.
„Nahý jsem přišel na svět a nahý musím odejít.“ Tímto citátem ze Servantova Dona Quichota Auguste Rodin nesčetněkrát obhajoval svoji sochařskou tvorbu, v níž lidské tělo se stalo formou vyjádření velkých tvůrčích myšlenek. Život francouzského sochaře Augusta Rodina, který Weiss v románu Nahý jsem přišel na svět strhujícím způsobem vypráví, je cestou syna chudého pařížského poslíčka, několikrát „pro nedostatek talentu“ odmítnutého uchazeče o studium na Akademii, na jejímž konci je jeden z nejuznávanějších umělců naší doby.
Na počátku románu je malý chlapec, posedlý kreslením. Svojí potřebou kreslit na všechno, na co se kreslit dá – na podlahu, na papír, v němž přinesla matka z trhu zabalenou rybu, na zeď okolo domu… – vyvádí svého otce z míry natolik, že ten „ďábla, kterým je jeho syn posedlý“, vymítá řemenem. Když chlapec trochu vyroste, nastupuje přes otcovu nevoli na Pétite École, pařížskou výtvarnou školu. Jeho učitelem se stává významný francouzský umělec a pedagog Lecoq de Boisbaudran, který proslul novátorskou učební metodou, kladoucí důraz na paměť. Své studenty posílal do Louvre, kde měli za úkol pečlivě prostudovat nějaký obraz, aby jej později v ateliéru zpaměti reprodukovali. Cvičení mělo napomáhat budoucím umělcům k objevení vlastního „vizuálního jazyka“. V Rodinově případě tato originální pedagogická metoda zafungovala: uchopil umělecké poselství Michelangelovo a obohatil je svojí schopností přenést na plastiku napětí, vášeň i chaos vlastních pocitů. Tím sochařství, které po staletí jen podřimovalo, dodal znovu auru a sobě jako umělci vydobyl mezinárodní uznání.
Rodinově slávě předcházela tvrdá práce, spojená s mimořádně silnou vůlí a odříkáním. A právě to je hlavní linií Weissova román. Autor vrství umělcovy pocity, vytváří repliky a situace, které jsou sice fabulací, ale při jejich čtení máme pocit, že jsou autentické, že takto nějak to mohlo být, že takto nějak mohlo vypadat Rodinovo nitro. To, k čemu se Rodin vrací v dobách svých krizí, co mu pomáhá překonat zdánlivé neúspěchy, je především jeho tvůrčí pud, potřeba vyjadřovat se pomocí expresívně pojatého tvaru lidského těla. Weiss vidí i druhou stránku umělcova života, a to jak urputná seberealizace působí utrpení jeho okolí, zejména těm nejbližším. Bylo to tak ve skutečnosti nebo je to jen další literární fikce? Petr Wittlich, respektovaný historik umění, v doslovu k českému překladu píše, že celkový průběh Rodinova života takovému schématu odpovídal
David Weiss neomezuje své vypravěčské kouzlo jen na popis života velkého umělce, ale současně před námi rozvíjí fascinující obraz Francie druhé poloviny devatenáctého století, až po události 1. světové války. Uprostřed této dějinné vřavy, roku 1915, je Rodin pozván do Vatikánu, aby vytvořil bystu papeže Benedikta XV. Cítí se potěšen, protože se mu tak dostane cti následovat Michelangela, a co nejdůležitější – věří, že bude mít možnost ovlivnit Beneditkta XV, dosud neutrálního ve světovém válečném konfliktu. Papež, rozladěný zdlouhavostí umělcovy práce, mu však sluchu nepopřeje a ani mu neumožní bystu dokončit. Rodinovu existenci to však neohrozí. Na sklonku života už se nemusel strachovat o peníze. Dostával víc nabídek na zakázky, než byl schopen vytvořit. Získat některou z umělcových soch se v tehdejší době stalo prestižní záležitostí nejen pro soukromé sběratele, ale i pro světová muzea zvučných jmen. Jen některé z Rodinových aktů občas vyvolávaly kontroverzní reakce. Například poté co chicagské muzeum koupilo Polibek, sousoší tvořené párem objímajících se nahých milenců, veřejnost byla pobouřena natolik, že museli umělecké dílo zahalit. Když Rodin na podzim roku 1917 umírá, patří mezi prvořadé osobnosti evropské kultury.
Román Nahý jsem přišel na svět je mistrovsky zpracovanou uměleckou biografií osobnosti, jejíž síla jít přes překážky za svým cílem je inspirativní. Lze ho číst opakovaně, stejně jako se lze znovu a znovu dívat na Rodinovy sochy. Proto se těším, až zase někdy – doufám, že to bude brzy – vystoupím v Paříži na letišti Charlese de Gaulla a namířím si to druhého dne do Rodinovy vily na rue de Varenne, dnes muzea. Vím, že až zase stanu v němém úžasu před dílem jednoho z největších umělců 20. století, hlavou mi poběží Weissův román Nahý jsem přišel na svět.
Ivana Ryčlová
