Psaní je terapie, terapie je můj osobní blog.
V 1.10 ráno, jsem se znovu narodil. Točil jsem se na dálnici v kruhu, než mě kamion srovnal a předním nárazníkem začal tlačit dopředu. Auto protestovalo, protože být kolmo k silnici neprospívá ani jemu ani žádným pneumatikám. Vůbec nevím jak dlouho mě ten mnohatunový kolos tlačil vpřed. Když se celé to cirkusové číslo zastavilo a já si uvědomil, že ještě žiju, volnou rukou jsem vytočil na telefonu 112.
Zpětně mám pocit, že ta pomoc přijela ve vteřině. Že stáli připraveni někde za rohem. Hasiči, záchranka, policie. Jsem zaklíněným ve vraku auta. Celá levá polovina mého těla je nehybná. Oči periferním viděním pozorují děj okolo. Parta chlapů zajišťuje nevybuchlé airbagy, zdravotníci fixují můj krk a v nafukovacím vaku, který podporuje mou celkovou nehybnost, mě přenášejí do přistavené sanitky.
Po standartním vyšetření mi lékař navrhuje, abych někomu zavolal. Ftipálek. Je 1:30 ráno. Komu chcete volat?? Všichni spí. Navíc nemám ani mobil, ten zůstal v autě. Ve dveřích se objevuje hasič. Přináší klíče, doklady, červenou placku s nakousnutým jablkem. “No vida”: usměje se lékař. Máte ho tady. Měl byste někomu zavolat, uleví se vám. Mé nehybně tělo odmítá jakoukoliv činnost spojenou s pohybem, mozek unaveně protestuje a moje srdce?? Co moje srdce??
Je v něm obrovská díra po výstřelu dělostřelecké munice. Už nějakou dobu krvácí a jeho stav je kritický.
Mé pocity a myšlenky přeruší svou opětovnou výzvou hlas lékaře. Zavolejte třeba manželce, ať o vás nemá starost. Nastalé ticho mi vhání slzy do očí. Manželce, jaké manželce?? Možná kdysi, když byla pro mně uctívanou Bohyní, ženou, milenkou, Kuranderou, manželkou. Postupně, kdy před lety přišla se svým “projektem” paní Šukalové se to všechno začalo vytrácet. Z jedné paní Šukalové vytvořila celý seznam těchto dam. Postupně vypouštěla nejrůznější indicie, které by slavného detektiva Colomba dovedly na horkou stopu a vyřešily tento příběh. Padala nejrůznější jména, pracovní zařazení, barvy vlasů, objemy zadků, prsou, i to zda jsou dámy svobodné, vdané čí rozvedené. Nic z toho však k vyluštění křížovky nepomohlo. Čím více se realita paní Šukalové vzdalovala, tím více aktivit vyvíjela. O mnoho let později mi ve slabé chvíli přiznala, že se postupně propracovala k cílenému stalkingu, což nedávno potvrdila i naše společná sousedka, u které si často vylívala své srdce. Došlo to tak daleko, že několikrát byla přes správce domu zkontrolovat záznamy kamerových systémů. Výsledek?? Nic, vůbec nic. Správce se na mně vždy tajuplně usmíval a občas utrousil otázku: “Jak to zvládáte??”
Když zájem o paní Šukalovou odezěl, přišel nový “projekt”. “Ludwigu ty jsi gay”, udeřila na mně. Naprosto jsem nechápal. Vždy mně přitahovalo ženské tělo, jeho křivky. Miluji ženy, Bohyně s ňadry a pičkami. Pátral jsem, odkud se tato, mně neznámá skutečnost, vzala. “S kým si nejčastěji přes den voláš??”: zněl vysvětlující dotaz. No s Markusem a Pollem. “No tak vidíš, minimálně Markus musí být tvůj sexuální partner”, zaznělo z jejích úst. Tak to je opravdu mazec říkám si sám pro sebe. Často s Markusem řeším pracovní záležitosti a investice, občas samozřejmě něco ze života. Ale že bych v něm viděl svého sexuální ho partnera, to ani omylem. Už jsem nenašel sílu odporovat, předkládat argumenty. Vše by bylo marné. Přebral jsem si to po svém. Když už tady mám být gay, tak tomu potřebuju chlapa. Z mé ženy se stal chlap. S krásnými velkými ňadry a labužnicky vyholenou pičkou. Od této chvíle byl pro mně Allan.
Bolest mně vrátila do přítomného okamžiku.Co bych tak asi řekl Allanovi?? Ten juchá někde na firemním večírku, opíjí se moravským vínem a má naprosto jiné starosti. Tedy popravdě, on žádné starosti nemá. Má naprosto jiné radosti.
Čekáme, až z dálnice odklidí vrak auta a my můžeme nabrat směr nemocnice. Z polospánku mě probouzí vzdálený Allanův hlas. “Měl bys napsat erotický román.” “Co to je za blbost!??!”, namítám při pohledu na strop sanitky.
“Allane, už se nechci hádat.” Jediné co si tady a teď si přeju, je odejít z nemocnice domů po svých za naším synem, který zůstal doma sám.
Každá kapitola, kterou napíšu, je pro mně terapií. Každá kapitola mně učí odpouštět. Sobě i Allanovi. Každou středu ve 13.13 hod.vychází další kapitola ke čtení a odpouštění zároveň.
