Už pár let obtěžuji své čtenáře blogy ze života, úvahami i vyprávěním příběhů. Něco se podařilo, něco prošlo bez povšimnutí. Některé myšlenky se minuly účinkem nebo zůstaly nepochopené. Za dobu působení na blogu se nastřádala spousta materiálu, který leží na internetu.
Když mne napadlo tematicky poskládat myšlenky a články na téma soužití žen a mužů, k mému údivu do sebe blogy samy zapadly. O tom, jaké jsou kvality, musí rozhodnout sám čtenář, může si vzít třeba poučení z textů, příběhů nejen z mého života, protože častou inspirací je pro mne vyprávění kamarádek i kolegů.
Za to, že mi inspirace zatím nedošla, mohu poděkovat všem, kdo mi ji dodali. Je jich hodně, nerada bych na někoho zapomněla, přesto bych chtěla uvést aspoň některé.
Díky, ségra, brácha, rodino i příbuzní, odpusťte, že vystupujete v mém vyprávění anonymně, ačkoli bych moc ráda zdůraznila, že jde právě o vaše historky. Tak potrhlé a zábavné příbuzné jsem si mohla na začátku života jen přát a dostalo se mi vrchovatě. Doufám, že budete mému peru dodávat inspiraci dál a ještě se to zúročí. Hlavně žádný patos, žádné slzy, berte mé poděkování úplně normálně.
Díky, kamarádi, Vlasto, Milane, Pavlíno, Martino, Majko, Aleno, Mílo, vážně si teď nevzpomenu na všechny, moje hlava je děravá a proto si ty věci o vás raději zapisuji. Kdybyste nežili tak pestré životy, neměla bych ani o čem psát.
Velké díky manželovi, že je tak velkorysý a nic raději nečte.
Díky dceři, že konečně chápe, že jsem všechno neprožila sama a nebere to vážně.
Díky i všem tajným ctitelům, o které nejspíš po přečtení přijdu.
Hlavní díky ovšem patří čtenářům, které moje psaní neodradilo a také některým diskutérům, kteří mi přátelsky napsali na rovinu, že kazím jejich čtenářský vkus, čímž mne vyhecovali ještě k vyšším výkonům.
Budiž vám lehké čtení a snad to nebudete brát zas tak moc vážně.
Život je přece jenom hra. Partnerský život ta nejlepší.
